Každý rodič začne řešit dříve či později otázku, jak zkombinovat děti na internetu a bezpečnost. Pokud hledáte jednoduchý návod, tak snad ani nepokračujte ve čtení. Problematika je to složitá, komplexní a nejde ji vyřešit najednou – budete ji řešit dlouhodobě.
Pojďme si na začátek říct pár tvrdých faktů. Dokonalou bezpečnost dětí na internetu nezajistíte. Stejně jako nebudete mít stoprocentní kontrolu nad tím, co děti na internetu dělají. Možná dokážete minimalizovat rizika a nebezpečí, která na a přes hardware vašich dětí přijdou z internetu. To, co jako rodič můžete, je naučit dítě maximum zásad, aby na internetu bezpečně přežilo a pomáhat mu v začátcích. Tedy pokud sami máte o rizicích a nebezpečích a vhodných opatřeních ponětí.
Vůbec nepochybuji o tom, že pravidelní čtenáři tohoto serveru umí perfektně zabezpečit různé operační systémy, aplikace a síťová zařízení. O tom ale bezpečnost dětí na internetu není. Správné nastavení softwarového vybavení hardware pro přístup k internetu je základ, ale online nebezpečí se skrývají i jinde. Tam, kde si jen s technickou znalostí nevystačíte. Těmto odborníkům se předem omlouvám za mnohá zjednodušení, na která v tomto článku narazí – na ten se ale doklikají i čtenáři, kteří takové technické znalosti nemají a i těm by tento text měl být užitečný.
Lepší je chovat se správně, než spoléhat na nastavení
Pokud jste někdy po někom „opravovali“ zavirovaný počítač, tak to znáte. Tam, kde se ignorují zásady bezpečného chování, ani sebelepší nastavení a špičkový bezpečnostní software nepomůže. Tedy pokud nemá zcela znemožnit běžné používání počítače. Ono to ale platí i v reálném světě. Tam jen má běžný člověk více zkušeností a lépe odhadne, jak se má chovat. Kupodivu, jak se lidé posadí za klávesnici, tak tyto instinkty ztrácejí, nebo alespoň potlačují.
Na druhou stranu – zkušenosti s drážděním hada bosou nohou nebo strkání dětských prstů do podrážděné psí tlamy draze a bolestivě získala spousta lidí, předala je dál a obecně se o nich ví. Online žijeme jako lidstvo velmi krátce a teprve nyní vyrůstá generace, která je online od chvíle, kdy se naučí v předškolkovém věku odemknout iPad rodičů. Pokud tedy počítáte s tím, že děti budou dělat na dvorku to, o čem jim říkáte, že je to bude bolet a že opravdu vyzkouší, že kamna pálí, tak počítejte s tím, že se stejně budou chovat i online. A připravte si náplasti a dezinfekci, protože ani tady jen dobře míněné rady a poučování nepomůžou.
Klíčové ale je, aby k vám děti měly důvěru. Že když udělají chybu a spálí se, tak můžou přijít a místo výprasku a moralizování dostanou potřebnou pomoc a rodičovské pohlazení. Ale i když vám budou stoprocentně věřit, že když jim říkáte, že z něčeho spadnou nebo se spálí, tak to stejně vyzkouší samy. Protože to jsou děti. A vy byste to měli podporovat, protože sami víte, že nejvíce si člověk váží vlastní zkušenosti. Protože za tu taky nejvíc zaplatí.
Takže pokud už jste se smířili s tím, že vaše dobře míněné rady budou ignorovány a že pocit kontroly nad dítětem je jen iluze, můžeme se na problematiku podívat střízlivým analytickým pohledem. Pak se totiž můžete připravit na reálná rizika a i když si občas děti nabijí pusinku, vyváznou z toho lépe, než kdyby se do online džungle vrhly úplně bez přípravy.
Správné zásady musíme učit už prvňáčky
Jaká rizika dětem vlastně hrozí?
Nejlepší chvíle kdy začít s dětmi mluvit o bezpečnosti na internetu byla zřejmě včera a druhá nejvhodnější je teď. To ale neznamená, že byste nemohli pojmout celou problematiku jako dlouhodobý projekt. Byť poněkud agilnější, než byste si možná představovali.
Začněte třeba analýzou rizik. V zásadě dětem hrozí tyto základní skupiny rizik:
- Technologická rizika.
- Přístup k nevhodnému obsahu.
- Rizika vyplývající ze sociálního chování online.
Ochrana před technologickými riziky
Pod technologickými riziky si představte různé viry, malware, ransomware, ztráta dat či naopak zveřejnění citlivých dat apod. Děti také můžou ohrozit vaši domácí síť a hardware, což se ale může projevit i vybílením vašeho bankovního účtu přes hacknutý počítač a mobil. Základem je vždy správně nastavený software, který je aktualizovaný (!!! to spousta domácností ignoruje) a vhodný bezpečnostní software. Tady pozor na chování „mám antivir + firewall, případně Linux, co by se mi tak asi mohlo stát. Mohl bych vám několik hodit vyprávět, co by se mohlo stát, pokud budete mít sice správné nastavení, ale nebudete rozumět principům, jak ochrana funguje.
Této problematice se budeme detailněji věnovat v dalším dílu. Do té doby si udělejte malý domácí úkol. Na všem, co doma používáte, si nainstalujete aktualizace. Na všem. Tedy nejen aktualizace Windows, ale i veškerého nainstalovaného softwaru a pokud se na to necítíte sami, tak požádejte někoho zkušenějšího, ať vám nainstaluje i nový firmware do routeru. Dejte si na to víkend, budete totéž dělat i s mobily a tablety. I když ty křičí dostatečně na to, abyste tuto činnost dělali vždy, když je potřeba. Pokud máte starý hardware, pro které nejsou bezpečnostní aktualizace, potom zvažte upgrade. Nebudu tvrdit, že zabezpečit nejdou a že v kombinaci s vhodným chováním se nemůžete technologickým útokům vyhnout. Ale jestliže čtete tento článek, tak zřejmě nevíte jak.
V chování na internetu buďte dětem příkladem:
- Aplikace se stahují jen z ověřených zdrojů, na mobilech a tabletech jen z oficiálních appstorů. O aktualizacích už jsme mluvili.
- Na jailbreaky a rootování zapomeňte. Protože čtete tento článek, tak problematice nerozumíte dostatečně na to, aby to pro vás bylo bezpečné.
- Předchozí rada platí ještě víc na konzolích. Ano, hry jsou drahé, ale když chcete jít dítěti příkladem, bude to něco stát. A nebo vás to taky mnohonásobně víc může stát později.
- Když už stahujete filmy, tak z veřejných úložišť a ne v zašifrovaných archivech. A rozhodně ne z uzavřených úložišť od kamarádů. Ne proto, že by na veřejných úložištích nemohly být infikované mediální soubory, ale protože tam jsou zkrátka odhaleny prakticky okamžitě. A nezašifrované soubory může proskenovat provozovatel úložiště – jeho zájmem je, aby návštěvníci platili za rychlejší stahování a pocit bezpečí, ne aby se url úložiště objevilo na blacklistu.
- Totéž platí o sdílení z vaší strany – ideálně sdílejte soubory jen na úložištích, kde můžete regulovat přístup přes uživatelský účet (GDrive, OneDrive, Dropbox apod.). Teď se bavíme o jiných souborech než videa a filmy – ty sdílí na úložišti, kde může být identifikován, jen naprostý idiot. Svoje soubory, byť by to měl být report z výletu do Chorvatska ve Wordu a pár fotek, ale sdílejte jen tam, kde máte přístup pod kontrolou.
- Předchozí dvě rady jsou na první pohled v rozporu. Jenže nejsou. Učí vás – a vaše děti – rozpoznávat rizikové chování. Zatímco film v pochybném úložišti může být infikovaný a software bude zavirovaný zcela určitě, u souborů jasně vytvořených někým jiným, kdo má jméno, to je méně pravděpodobné. Přesto ke každému souboru z internetu přistupujte opatrně. I když vám přijde firemním mailem. Musíte se zkrátka na základě zkušeností naučit rozpoznávat jemné nuance. A musíte to naučit děti.
Bez ohledu na to, jaký jste geek, nemůžete mít ani tušení, s kým se ten kluk teď baví…
V kolika letech vidí děti první porno?
Nebudu vás napínat, v USA se předpokládá, že průměrně v devíti letech. A to prostřednictvím svých kamarádů/spolužáků. Jinými slovy, bez ohledu na to, jak zabezpečíte cokoliv doma a všechny mobily a tablety a co všechno zablokujete, děti se k zakázanému obsahu dostanou, a to zcela mimo sféru a možnosti vaší kontroly. Jakýmkoliv zákazem tedy nic nevyřešíte. Můžete ale děti na tuto situaci připravit a to tak, že se s nimi budete schopní bavit o čemkoliv. Samozřejmě adekvátně jejich věku.
Smiřte se s tím, že ten váš chlapeček zná všechna sprostá slova jako vy. Zná je od školky a vše dožene v první třídě. A naučíte ho to ty roztomilé holčičky. Které část z nich znají od vás, protože moc dobře slyší, když si myslíte, že neslyší. Zbytek je doučí starší sourozenci a u těch, co vyrůstají opravdu v bavlnce, je doučí spolužáci.
Jsme opět u otázky důvěry. Vaši nejmenší potomci moc dobře vědí, co je „zakázané“. A budou to probírat se svými kamarády a spolužáky, kteří jim nic zakazovat nebudou. Naopak, ještě ukážou a poradí, co si vyhledat na Youtube. Měli by k vám ale mít dostatečnou důvěru na to, aby se přišli zeptat na nové situace či si nechat pár věcí vysvětlit. Pokud budou věřit, že z toho nebudou mít u vás průšvih. Pokud chcete mít alespoň pocit, že máte přehled o tom, co dítě online dělá, tak nemáte na výběr. Musíte to tolerovat, jinak za vámi nepřijde a naučí se svoje zakázané online chování skrývat, stejně jako velmi dobře umí před vámi nemluvit sprostě a ve škole říkat to, co se o něj očekává.
Pokud jste doteď přístup k nevhodnému obsahu neřešili, utahováním šroubů nic nezískáte. Pouze naučíte potomka omezení obcházet. Což ale na druhou stranu vůbec není špatné – znamená to, že pochopil, jak spousta nástrojů funguje a umí s nimi pracovat. To byste naopak měli ocenit. Pokud se to tedy dozvíte. Spíše ale potřebujete pracovat na tom, abyste měli trošku přehled o tom, co dítě dělá. Takže radši sledujte provoz v síti. I když tím nic nevyřešíte a moc toho nezjistíte, pokud jste posedlí kontrolou, získáte aspň dobrý pocit. Ale nezneužívejte této znalosti, pouze se připravujte na případné otázky a problémy. A počítejte samozřejmě s tím, že při sledování dětí budete vidět veškerý provoz v síti, tedy i těch starších dětí a partnera. Což možná radši nechcete.
Hrajte si a sledujte Youtube s dětmi
U malých dětí je to jiné. Těm stačí vysvětlení, že děti nosí maminka v bříšku, ale rozhodně pro ně nejsou vhodné videa z porodu a co znamená, že se maminka s tatínkem mají rádi taky nemusí vidět v detailech. Tam byste různé rodičovské zámky a omezení aplikovat měli. Ale počítejte s tím, že dlouho s tím nevystačíte a budete muset spoléhat spíše na výchovu, schopnost dětí přežívat v nebezpečném světě a správně se v něm rozhodovat, než na technologie a sliby výrobců softwaru.
Názory na to, kdy pustit dítě k tabletu, se liší a rozhodnutí je na vás jako rodičích. Ale u nejmenších byste si měli hrát s dětmi. Stejně jako s nimi z počátku stavíte Duplo a pak prvních pár sad Lega. Později si děti začnou hrát samy a ještě později začnou stahovat svoje hry. Což mimochodem není úplně dobrý nápad, rozhodně ne na vašem tabletu/telefonu, kde byste si měli svoje heslo/autorizaci pro stažení nechat pro sebe. A to ne jen kvůli zamezení utrácení za hry a především za předměty v hrách.
Víte, co děti dělají online, nebo jste rádi, že máte chvilku klidu?
Malé děti by si měly na tabletech a mobilech hrát v místnosti, kde jsou dospělí. A dospělí musí sedět vedle nich a i když je to absolutně nezajímá, tak musí pozorovat, jak hrají a tvářit se zaujatě. Já vím, placku dětem dáváme často proto, abychom se jich zbavili, ale ony se nás za pár let podobně zbaví, až budou sledovat youtubery. A vy potřebujete vědět, co je zajímá. Nehrajte si na kamarády dětí. Těmi nikdy nebudete. I přes sebelepší vztah budete pořád rodiči. Ale právě ten dobrý vztah a vzájemná důvěra je to, na čem musíte pracovat.
Mimochodem, právě hraní her je svět, který je před vámi nejspíš totálně skrytý, na rozdíl od sociálních sítí. Jenže zatímco to, co si povídají se spolužáky, vám děti svěřovat nebudou, o tom, co zažily v hrách si povídají rády. A to s kýmkoliv. Takže v online chatech v hrách, které jsou zcela mimo vaši kontrolu, protože se taky třeba nikam neukládají, nevidíte je na jako url na routeru, protože jsou vedeny jako audio… A pak taky v diskusích pod videi o hrách na Youtube. Když si občas zahrajete s dětmi a pustíte si pár youtuberů, dozvíte se o online světě vašich dětí mnohem víc, než v přímé diskusi s nimi. A budou to věci, o kterých se ve vašem oblíbeném médiu rozhodně nepíše. Jen to prosím nehodnoťte vaším pohledem, pouze ty informace zpracujte 🙂
Sociální interakce online
Malé děti učíme, že se nemají bavit s cizími lidmi. Ve školce to jsou pro ně všichni mimo rodinu, vaše kamarády, rodiče jejich kamarádů, personál školky. Co ale člověk na pískovišti/dětském hřišti, který vypadá, že tam je s nějakým (cizím) dítětem. Nebo tam s nějakým dítětem je? Jak se zachová v interakci s ním vaše dítě? A jak se vlastně zachováte vy? Časem k povoleným osobám přidáte policisty, které ale rychle rozšíříte na lidi v uniformě. No jo, ale co tajní policisté? Vy mimochodem víte, jak vypadá policejní průkaz a budete diskutovat s člověkem, který tvrdí, že je z kriminálky a něco po vás chce? Upřímně, vy s tím budete mít taky problém. Děti ještě větší. Řešení neexistuje, pouze se o různých situacích bavit a být připravený.
A zatímco v reálném světě je dost problém se vydávat za někoho známého, na internetu je to velmi jednoduché. Opět nějaký americký průzkum – prý až polovina dětí se setkala s někým kdo zneužil něčí identitu. Možná je to čtvrtina, možná mnohem víc, ale to není podstatné. Nejde o nic ojedinělého. Pro dítě není lehké odhalit ukradenou identitu. A statistiky bank a pojišťoven potvrdí, že jistí v kramflecích si tady nejsou ani leckteří dospělí.
Zásady jak se chovat zde už ale jsou a jsou relativně spolehlivé. Vždy můžete přenést konverzaci např. z Facebook Messengeru na telefon. Buď na klasický mobilní hovor, nebo na videohovor. Ten videohovor je lepší, byť není příliš pravděpodobné, že útočník ukradl oběti, za kterou se vydává, mobil fyzicky a má k němu přístup. Nejspíš má jen loginy a chce z vašich dětí vylákat peníze či informace, nebo je vylákat ven. Upřímně, budete mít s chytrým útočníkem taky problémy, natož nezkušené dítě. A to nemluvím o situaci, že na Facebook či do různých sociálních sítí pustíte dítě, kterému není ani těch 13 let, které Facebook vyžaduje při registraci. No jo, ale zkuste blokovat registraci na Facebooku dítěti, které tvrdí, že půlka třídy tam je. Tak si udělá registraci u kamaráda. Už jsme o tom psali – je lepší aspoň něco vědět, než se snažit neúčinně blokovat.
O chování na sociálních sítích a jejich zabezpečení budeme psát v dalších článcích k této problematice.
Sociální sítě jsou vlastně ještě v pohodě. Ale živá konverzace v hrách je úplně jiný level a kontrola tam je prakticky nemožná. Musíte zkrátka dítě připravit na možné situace a věřit, že je zvládne. A když je nezvládne – protože jen tak se může opravdu účinně poučit – tak je musíte podpořit a pomoci mu. Od toho jste totiž rodiče. Už se opakuju, ale doufejte, že se dítě v případě problémů obrátí i na vás. To I je důležité, protože vy budete někde v pořadí, po nejbližších kamarádech, spolužácích a možná i po někom z internetu, koho zná jen online, ale „kdo mu rozumí“.
Děti si poradí samy. Ale možná se o online světě budou ochotné bavit i s vámi.
Opravdové online problémy – kořeny jsou často offline
Šikana, stalking, obtěžování – jen přidejte předponu kyber- a máte moderní buzzword pro staré známé problémy. Často pod tlakem kolektivu a prostředí. Tyto problémy tu existovaly, existují a existovat budou. Jen tu dříve nebyly nástroje, jako livestreaming a Youtube, které negativní efekt řádově zrychlují a násobí. Dřív to zůstalo jen v omezené skupině lidí, v kolektivu. Toto omezení s online světem padlo. Pomoc je na vás a leží ve výchově. Na pomoc školy – i přes veškeré snahy a existující projekty – radši zapomeňte. Škola bude řešit jen ty nejzávažnější problémy a ne každodenní realitu, která není možná tak viditelná, ale škodlivá je stejně.
Tady se bez důvěry dítěte v to, že může přijít a bavit se s vámi o problémech, neobejdete. Fyzickou šikanu ještě můžete odhalit, byť ji dítě dokáže dlouho maskovat za incidenty třeba ze sportu, té online si nemáte šanci všimnout. Můžete se sebevíc rozčilovat, že racionání je přijít za rodiči/učitelem a vše nahlásit. Touto problematikou se zabývají generace odborníků a funkční návod nemají a v příčinách tápou. Určitě vám ale doporučí komunikaci, pozitivní vzory a důvěru (ano, už jsem na to slovo během psaní článku taky trošku alergický, ale nic lepšího jsem se zatím nedozvěděl).
Připusťme ale, že tyto problémy existovaly vždy. Jenže zatímco dříve se po generace tyto problémy nějak vyvíjely a existovala obecně sdílená zkušenost, teď nám vyrůstá generace dětí s novými hrozbami a rodiči, kteří těmto hrozbám nerozumí, nesetkali se s nimi a nemají dětem co předat a poradit. Blbé, ale musíme se s tím nějak vyrovnat.
Do spousty problémů se mohou děti dostat samy. Ne hned, ale jakákoliv poslaná intimní fotka se zkrátka někde objeví. Bez ohledu na to, jestli byla poslaná přes Snapchat a měla zmizet, nebo se příjemce dušoval, že ji vymazal. A vysvtlete dětem, že zatímco fotit/natáčet někoho na záchodě či v nějaké jiné nepříjemné situaci může být v první chvíli zábava, určitě se jim nebude líbit, když se ocitnou na druhé straně objektivu. A že za pár let jim tyto záběry rozhodně nepřijdou zábavné jako dnes.
Naučte děti odmalička, že smazané v takovém případě znamená jen to, že to někdo označil nebo prohlásil za smazané. Tak mimochodem přistupujte k čemukoliv, co dáváte na internet i vy. Digitální stopu nezničíte. A to, že ji neujíte najít vy, neznamená, že to neumí někdo jiný. A nemusí jít jen o fotky či videa (viz výše – live stream nezmizí, je archivovaný nebo si ho může uložit divák). Nevymažete ani hloupé komentáře a nepomůže vám, ani když pak smažete třeba celý účet na sociální síti. Ano, evropská legislativa mluví o právu na zapomnění, ale neposuzujte to jen podle mediální zkratky a nastudujte si, jak to skutečně (ne)funguje.
Jistě, řešením všech problémů na internetu by mohlo být, kdybychom všechny ty internety zakázali. Jen mám takový pocit, že třeba v KLDR ty internety zakázané mají, ale stejně s nimi pořád mají problémy 🙂
Domácí úkoly tedy máte – udělejte si takový audit toho, jak a kde se u vás internet používá a udělejte si jednoduchou analýzu rizik. V příštím díle už budu psát o konkrétních nastaveních, které vás a vaši rodinu trošku ochrání a pomůžou řešit některé problémy. A jedna hraběcí rada na závěr:
Nepodceňujte problematiku online bezpečnosti, nepřeceňujte bezpečnostní nástroje a softwarová řešení a pracujte na tzv. dobrých návycích a především, akceptujte, že neexistuje finální řešení, ale pouze dlouhodobý proces. A tu cestu, která může být pro každého jiná, si musíte projít sami. Nikdo to za vás neudělá.
Další díly:
Diskuze: 
Diskuze k článku