Od jara platí v celé EU nařízení o síťové neutralitě, zajišťující tzv. otevřený internet. Od ledna ale přitom v České republice zavládne podle někoho cenzura, podle ministerstva financí blokování nepovoleného hazardu. Jde to dohromady? A co nás ještě čeká v budoucnu?
S novým rokem se poskytovatelé připojení k internetu musí vypořádat s povinností vyplývající z paragrafu 82 zákona 186/2016 Sb. – jde o mnohokrát probíraný “zákon o hazardu” a povinnost blokovat přístup na nepovolené hazardní stránky, což podle mnohých znamená cenzuru, ale podle téměř každého nepřípustný zásah státu do provozování připojení k internetu a otevírání Pandořiny skříňky.
Vedle toho platí již od jara tohoto roku evropské Nařízení 2015/2120 o tzv. otevřeném internetu, striktně prosazujícím síťovou neutralitu. Jen pro pořádek – zatímco Směrnice musí členské země do svého právního řádu implementovat a když to nestihnou v termínu, až tak moc se neděje (proto dosud nemáme zákon o usnadnění výstavby), tak Směrnice je přímo účinná. Ve stručnosti, Nařízení v části věnované otevřenému přístupu k internetu říká, že poskytovatel nesmí nic blokovat, nesmí nic zpomalovat, nesmí žádnou službu zvýhodňovat, při řízení provozu sítě, ani v obchodních podmínkách.
Poskytovatelé připojení k internetu (tento pojem např. zákon o elektronických komunikacích nezná, ale budiž, to bude působit problémy spíš Ministerstvu financí) tak musí vyřešit problém, aby splnili nařízení zákona o hazardních hrách a přitom vyhověli zmíněnému Nařízení. Neměl by to být takový problém, protože Nařízení umožňuje výjimky, pokud blokování nebo řízení datového toku vyžaduje legislativa (např. kvůli kybernetické bezpečnosti).
Jenže zákon 186/2016 Sb. jen říká, že
Poskytovatelé připojení k internetu na území České republiky jsou povinni zamezit v přístupu k internetovým stránkám uvedeným na seznamu internetových stránek s nepovolenými internetovými hrami (dále jen „seznam nepovolených internetových her“).
Už ale neříká, co si pod tím představuje. A Ministerstvo financí ani nehodlá vydat žádnou vyhlášku, která by toto řešila. Vydá pouze něco na úrovni metodického pokynu, ale až poté, co Ústavní soud rozhodne o stížnosti skupiny senátorů proti tomuto zákonu. Zástupci ministerstva jsou optimističtí a čekají rozhodnutí do Vánoc. No, můžete si vsadit, jestli soud příští týden rozhodne, ale pro jistotu počítejte s tím, že zákon 186/2016 bude od ledna platit a žádná metodika publikována nebude.
Jak se s tím má ISP vypořádat? Především má jistotu, že ani nebude žádný seznam nepovolených internetových her. O zapsání na tento seznam se rozhoduje ve správním řízení a to potrvá několik měsíců. Dřív než v dubnu žádný seznam existovat nebude. Pokud navíc půjde o online sázkovku, která v ČR působí a vydělává (jen nemá české povolení a platí daně jinde než v ČR), tak nejspíš bude bojovat a zapsání na seznam se protáhne. Efektivnější bude postihovat platby (málokdo má jinou než českou platební kartu, i když není problém si pro hry pořídit zahraniční), ale to není tématem tohoto článku.
Co tedy musí poskytovatel připojení k internetu udělat? Návod dává §128, odst. 1)
Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.
Je tedy třeba přidat povinnost zaměstnanci (radši více), aby aspoň jednou za týden kontroloval web Ministerstva financí, zda se na titulní stránce neobjevilo oznámení o seznamu nebo odkaz na samotný seznam. Lhůta pro blokování je 15 dnů od zveřejnění, takže manuální kontrola jednou týdně stačí. Následně by ISP měl mít schválený interní předpis, který říká, že když takový zaměstnanec seznam objeví, všechny stránky ze seznamu zablokuje na DNS serveru, pokud ho ISP provozuje (provozuje téměř vždy, kdo ho používá, je jiná věc).
Proč blokovat na úrovni DNS? Protože tuto variantu MF neveřejně připouští a má ji připravenou i ve svém metodickém pokynu, který chce zveřejnit po rozhodnutí Ústavního soudu. Je třeba říct, že hrozí riziko, že ÚS nařídí striktní dodržování zákona, tedy blokování konkrétních stránek, což na úrovni DNS nejde zařídit, ale z dosavadní praxe se dá očekávat, že by ÚS nařídil současně i úpravu zákona, aby to bylo jasně specifikováno, vyžádal by si vydání závazné vyhlášky, jak to udělat a byl by čas vyřešit, kdo to celé zaplatí.
Je ale blokování na úrovni DNS akceptovatelné z pohledu Nařízení a zejména Českého telekomunikačího úřadu, kam by se musel obrátit hráč, který by se nemohl dostat na svou oblíbenou zakázanou hru? Tady si troufnu říct svůj soukromý názor, že po dlouhém ping-pongu mezi ČTÚ a MF na téma aplikace závazeného stanoviska vyplývajícího ze Správního řádu (jde o elegantní způsob, jak outsourcovat odpovědnost na jiný správní orgán a umýt si nad rozhodnutím ruce), by ČTÚ toto blokování posvětil. K takovému rozhodnutí je ale daleko a dokud nikdo takový spor nedotáhne do konce, tak se řešení nedozvíme.
Pro poskytovatele připojení k internetu to není komfortní situace. Jsou zvyklí na jednoznačné metodiky a postupy, které umí implementovat. Mám špatnou zprávu – tady nic takového nedostanou a spíš než hledání technicky dokonalého řešení pro efektivní blokování při minimu nákladů budou muset investovat do právních služeb, aby byli schopní dokladovat, že opravdu “vynaložili veškeré úsilí, které bylo možné požadovat”.
To se vyplatí i z jiného důvodu – ze zákona obchodních korporacích i dalších zákonů vyplývá odpovědnost právnických osob za chování svých zaměstnanců. Jde se tomu ale bránit opět vynaložením “veškerého úsilí”, což v praxi znamená interní směrnice, školení, existenci kontrolních mechanismů a občasné prověřování, zda to funguje. No, brzy stejně bude platit Nařízení GDPR (ochrana osobních údajů), kde opět půjde o právně podobný požadavek na firmy – mít směrnice, proškolit a kontrolovat. Můžeme proti tomu protestovat, může se nám to nelíbit, ale musíme se s tím vypořádat (=akceptovat a implementovat).
Technicky zdatný člověk dokáže jakékoliv blokování obcházet a hazardní hráči si jistě mezi sebou řeknou, jak postupovat. Zatímco odborníci se tak budou přít o to, která metoda je účinnější a jak ji obejít, z pohledu institucí je účelu dosaženo. Něco je blokováno a problém se tedy nějak řeší. Z pohledu státní správy je totiž důležitá existence zákona, řešícího jakoukoliv problematiku, nikoliv to, jak je účinný. Existuje zákon, existují postihy, zbytek už je záležitost aplikace. Pokud se cíle nedaří naplňovat, pak je možné zákon novelizovat a rozšířit. A to postačí do doby, než se zjistí, že je třeba další novela.
Proto hrozí, že když se uvidí, že ministerstvo financí vyřešilo problematiku nelegálního hazardu (stejně jako ministerstvo vnitra má vyřešené vraždy, ty jsou taky zakázané), ozvou se další sektory. Nejdříve může jít o dětskou pornografii a extremistické weby (to už leckde v Evropě zkouší blokovat), ale pak se objeví požadavek na blokování přístupu k nelegálně poskytovatenému obsahu podléhajícímu ochraně autorských práv. Tedy úložiště typu MegaUpload nebo Uložto. Youtube se tomu vyhne, vynakládá úsilí…
A to už nebude legrace nebo spor typu “naivní snílci o internetu z devadesátých let” versus “stát myslící na naše blaho a chránící slušné občany”. To by zasáhlo celý internet. Legislativa, zajišťující ochranu autorských práv, platí po celém světě. Problémem je ale vymahatelnost a rychlost vymáhání. Dosud museli držitelé autorských práv bojovat proti těm, kdo takový obsah zveřejňují (to prakticky nejde, pokud se dotyčný chce ochránit) nebo těm, kdo jim to umožní zveřejnit (hosting, webové platformy).
Což nějak funguje, ale z pohledu držitelů práv i státu to není ideální. Přenést tuto odpovědnost na poskytovatele by bylo nejvhodnější řešení z pohledu státu. Byl by tady někdo, komu lze uložit povinnost a na koho svést, že tady existuje skupina lidí, kteří se přes Tor nebo jen prostou VPN k takovému obsahu dostal (poskytovatelé musí přijmout další technická opatření). A bezpečnostní složky by mohly zvyšovat tlak na omezení end-to-end šifrování (kdo nic neskrývá, nepotřebuje šifrovat…).
I proto je důležité bojovat proti tomu, aby poskytovatel infrastruktury řešil problémy, které lze sice pomaleji, ale řešit jinou cestou. Stejně jako provozovatel silnice nekontroluje, kam jedete (a nikdo to po něm nechce), neměl by poskytovatel internetu řešit, na které stránky chodíte. Ale každá mince má dvě strany – stejně tak by neměli poskytovatelé internetu naznačovat, že si můžou s obsahem přenesených dat dělat co uznají za vhodné. Tedy tu zablokovat reklamu, tu vyjmout Facebook z FUP, jinde zajistit stabilnější datový tok pro vlastní IPTV službu. Protože když se pokusí na řízení toku dat vydělávat, z druhé strany přijde stát, který uvidí, že to jde – ta kontrola obsahu.
Diskuze: 
Diskuze k článku