Čeká nás cenzura na internetu, nebo je blokování hazardních her jen exces?

Senát schválil zákon o hazardu, který zavádí blokování stránek s nepovolenými hazardními hrami. Část online světa varovala před cenzurou, zbytku to bylo úplně jedno. Bude omezení otevřeného internetu růst, nebo jde jen o specifickou výjimku?

Čtenářům tohoto serveru asi není nutné celou problematiku připomínat. Ministerstvo financí předložilo Poslanecké sněmovně zákon o hazardních hrách, který v § 82 přikazuje poskytovatelům připojení k veřejné síti Internet zamezit v přístupu na internetové stránky v seznamu vedeném Ministerstvem financí (podle § 84). Tento zákon Poslanecká sněmovna schválila a schválil jej i Senát. Jediný, kdo může zákon zamítnout, je nyní prezident České republiky.

To se ale příliš očekávat nedá, protože drtivou většinu politiků zajímá regulace hazardních her (zákon řeší i výherní automaty a terminály) a ne problematiku blokování internetových stránek, které vůbec nerozumí. Prezident tedy nejspíš nebude výjimkou – spousta senátorů uznala, že blokování je řešeno špatně a neproveditelně, ale kvůli regulaci samotného hazardu nebyla ochotná podpořit komplexnější pozměňovací návrhy, kvůli kterým by zákon mohl ztroskotat. Prezident navíc může zákon odmítnout jako celek, ale pozměňovací návrhy už podávat nelze.

Tři základní problémy zákona o hazardu

Problém celého zákona, ale i boje proti němu, je v tom, že spojuje několik záležitostí. Z řekněme filosofického pohledu zavádí povinnost blokování internetového obsahu v síti poskytovatele samotného připojení. Až dosud se znepřístupňoval obsah na úrovni provozovatele serveru, nikoliv toho, kdo zajišťuje připojení. To je ale především politický problém, nikoliv právní nebo technický (pomiňme teď fakt, že nelze dosáhnout 100% účinnosti).

Druhým problémem, který s prvním souvisí jen zdánlivě, je to, že rozhodnutí o tom, který obsah bude blokovaný, náleželo rozhodnutí Ministerstva financí, v režimu Správního řádu, nikoliv po pravomocném rozhodnutí soudu. Rozdíl je v různé právní síle. Zatímco rozhodnutí soudu je vykonavatelné a poskytovatel připojení k internetu tak má právní jistotu, že jej za vykonání nikdo nemůže napadnout, u blokování podle Správního řádu to tak není. A na to také například ISP Aliance nebo Výbor nezávislého ICT průmyslu upozorňovaly (více dále).

Třetím problémem je mizerná kvalita § 82 zákona o hazardních hrách. Operuje s pojmy poskytovatel připojení k veřejné síti Internet (takový pojem Zákon o elektronických komunikacích nezná), zamezení přístupu (co to je? To se spolehlivě udělá tak, že se účastník odpojí od internetu úplně) a internetové stránky (zřejmě je míněna adresa URL).

Jistěže by to šlo upřesnit po čase ustálenou judikaturou, ale nedalo by zase příliš práce to již v návrhu zákona popsat tak, aby nemohlo docházet k různým výkladům a slovíčkaření. Ono je sice zřejmé, co tím asi Ministerstvo zákona myslelo, ale pokud se tím stanovuje nějaká povinnost a sankce, tak potom je třeba být přesný.

Je internet skutečně otevřený pro každého?

To, jestli má být internet naprosto otevřený po celém světě, nebo má respektovat národní legislativu, která svobodu projevu v absolutistickém pojetí omezuje všude na světě, je spíše filosofickou a politickou otázkou. Dá se argumentovat tím, že používané protokoly nerozlišují typ přenášených dat, ale ona to úplně není pravda. Rozlišují minimálně typ dat. Nicméně to ještě neznamená omezení přístupu k obsahu.

Internet původně byl nadnárodní – nebo přesněji řečeno, neřešil hranice. Nicméně zatímco pakety můžou běhat po celém světě, servery a jednotliví uživatelé již žijí na konkrétních místech a spadají pod konkrétní jurisdikce.

Rozhodně nejde o jednoduchý problém a podobné otázky nikde nebudou vyřešeny definitivně a napořád. Vždy budou posuzovány v konkrétním právním a kulturním kontextu a odpovědi budou poplatné konkrétní době a náladě ve společnosti. Co ale zatím platí a ještě dlouho platit bude – kdo chce obejít omezení v přístupu ke konkrétnímu obsahu nebo jeho typu, tak má technické možnosti, jak to udělat a nikdo tomu nedokáže zabránit.

I dosud soudy nařizovaly konkrétní opatření, které omezovaly dostupnost určitého obsahu. Mohly nařídit vypnutí konkrétního serveru nebo odstranění konkrétní informace. V EU můžete požádat Google, aby ve výsledcích vyhledávání nezobrazoval konkrétní odkazy (tzv. právo na zapomnění), nicméně nezmizí samotný zdroj, to byste museli řešit soudně. Samozřejmě ne vždy to je možné – soudy můžou zasahovat jen v rámci své jurisdikce, ale globální firmy si s tím dokázaly poradit a blokovat obsah jen pro přístupy z konkrétních zemí. Nikdy vám ale neomezoval přístup k nějakému obsahu váš poskytovatel připojení k internetu a nikdo to po něm ani nechtěl.

Soud nebo úředník? A v jakém rozsahu?

Až dosud tedy platilo, že o jakémkoliv omezení rozhodovaly soudy. Seznam zakázaných internetových her by ale mělo vést Ministerstvo financí v režimu Správního řádu a podle něj taky rozhodovat o sankcích. Zatímco u soudního řízení by případně poskytovatel připojení k internetu byl stranou sporu (nařizuje se mu povinnost), správní řízení povede nanejvýš ministerský úředník s provozovatelem zakázané internetové hry.

Problém pro poskytovatele připojení k internetu je, že má ještě další povinnosti, vyplývající ze Zákona o elektronických komunikacích a z nařízení́ Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví́ opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací.

Ona směrnice sice umožňuje omezení na národní úrovni, jenže tady se dostáváme k dalšímu problému – zákon je nejasný v definici toho, co se má vlastně blokovat. Pokud by ISP zablokoval více, než mu nařizuje zákon, potom v případě, že si bude stěžovat jeho zákazník, dostane pokutu od ČTÚ. Pokud nezablokuje „internetovou stránku“ ze seznamu, dostane zase pokutu od Ministerstva financí.

Ministerstvo financí opakovaně prohlásilo, že lze blokovat stránky na úrovni DNS. Je to nepřesné vyjádření, na úrovni DNS lze blokovat jen IP adresy celých serverů, ale budiž. Takové opatření je jednoduché a levné, na rozdíl od nákupu řešení, které umí v reálném čase analyzovat provoz v síti na sedmé vrstvě a blokovat ho tak, aby se připojení k internetu výrazně nezpomalilo. Tato řešení v ČR nikdo nemá (pokud tedy neplánoval blokovat reklamu svým zákazníkům) a náklady pro všechny ISP se odhadují na několik miliard korun.

O tom, že blokování na sedmé vrstvě je při použití zabezpečeného připojení neúčinné (tzn. u všech hazardních her, protože na čistém http už snad neběží dnes nikdo), musí jistě i přes mediální vyjádření mít ponětí náměstek ministra financí Závodský a zcela jistě i ministr Babiš. A oba zcela jistě používají při připojení k internetu VPN, stejně jako velká část poslanců a senátorů, kteří o zákonu o hazardu hlasovali.

Pokud by poslanci nebo senátoři upřesnili § 82 a zavedli blokování na úrovni DNS, účinnost blokování by dokonce zvýšili (jde zablokovat i weby využívající SSL/TLS), zatímco náklady pro ISP by byly výrazně nižší. Podobný pozměňovací návrh předložil v Senátu senátor Michálek, jenže ten přidal ještě přesun rozhodovací pravomoci o zápisu do seznamu z Ministerstva financí na soudy. A to by funkčnost celého procesu výrazně zpomalilo a zkomplikovalo, což bylo nepřijatelné pro ostatní zákonodárce, kteří kvůli tomu nechtěli riskovat osud celého zákona.

Z pohledu ISP máme paskvil, takže co dál?

Existuje již zmíněná teoretická možnost, že zákon o hazardu vrátí prezident Zeman, nicméně pokud se tak nestane, zákon začne platit. Zcela jistě dojde k právním sporům. Zákazníci se budou bránit, že jim jejich ISP zablokoval přístup k nějaké stránce. Můžou argumentovat tím, že se chtěli jen podívat na online průběh sportovního zápasu, nebo že jim jde případně o online hru povolenou v jiném státě EU a tudíž na ni můžou přistupovat (což není totéž co hrát…). Do sporu budou v tu chvíli zatažení vedle ČTÚ i poskytovatelé připojení k internetu a brzy se spor přesune od správních soudů k soudům obecným a v závislosti na vytrvalosti jednotlivých stran nebo rozhodování soudů skončí u soudu Ústavního.

Výsledkem bude, že zákon bude nevymahatelný a kdo bude chtít, bude jej jednoduše obcházet. Neúčinné bude i blokování plateb – v zákoně je popsáno stejně mizerně jako blokování internetových stránek a stejně jako není problém si stáhnout Operu a přistupovat k hazardu přes jejich „VPN“, tak je možné platit za hru bez nutnosti využívat české banky. A vůbec není třeba řešit bitcoiny, dnes není problém mít platební kartu vydanou jinou než českou bankou.

Nedá se ale říct, že o nic nejde a že to jde obejít. Když se podařilo prosadit pravomoc blokovat obsah na internetu Ministerstvu financí, které přiznalo že jen převzalo argumentaci některých hazardních firem (kterým za užitečné idioty posloužili někteří velcí operátoři, zřejmě s vidinou, že se dohodnou na revenue sharingu z legálního hazardu), potom se objeví snahy další komerčních skupin pokusit se takto vyřešit svůj problém v online světě, prostřednictvím některých ministerstev a jejich úředních aparátů.

To máte v oblasti autorských práv třeba hudbu, filmy, seriály, sportovní přenosy s národní licencí (geocontent), fotky zachycující dílo chráněné autorským zákonem… Já vím, že v AppStore to takto máte už teď. Jenže tam to blokuje poskytovatel služby, ne váš poskytovatel připojení k internetu. A jde pořád jen o komerční obsah. Ale taky se může objevit omezovat i názorově „závadný“ obsah. Třeba v rámci boje proti terorismu a extremismu. A s argumentem, že slušný člověk se nemá čeho bát.

Řešit, jestli se má blokovat konkrétní URL analýzou na sedmé vrstvě, en bloc na DNS (když se kácí les…) nebo nějak jinak (co třeba národní proxy a veškerý provoz směřovaný přes ni?), je sice zajímavá technická debata, ale ta Pandořina skříňka, která se tady otevírá, je příliš velká.